Můj (roztroušený) život

Jsem stydlivý introvert a je pro mě těžké sdílet můj svět. Prostřednictvím tohoto článku vás ale nechám nahlédnout pod pokličku mého roztroušeného života a ukážu vám mou cestu s nemocí.

Dvě slova, která mě bezpochyby vystihují ze všeho nejvíce, jsou zvídavost a perfekcionismus. Vysvětlují počet titulů před mým jménem i nabídku jedinečné knihy a pohybových programů. Přátelé o mě říkají, že jsem blázen a kdoví, možná mají pravdu. Když zrovna nesedím u počítače nebo se nesnažím něco nového vyzkoumat, můžete mě potkat na procházce v lese. Pravděpodobně budu bosá a vedle sebe budu mít mou malou fenku jezevčíka. Občas na zahradě okopávám záhony s mrkví nebo sekám trávu. Mnohem častěji ale někde pobíhám, šlapu na kole, snažím se neutopit v bazénu nebo se udržet na lezecké stěně.Pochopila jsem, že pohyb je život a snažím se, aby to pochopili i mí studenti a pacienti.

Můj aktivní a občas hektický způsob života se v roce 2019 velmi zalíbil roztroušené skleróze alias Róze. Nezvaně vstoupila do mého života a rozhodla se zůstat – jaké štěstí. Přítomnost tohoto nezvaného hosta v mém životě mi někdy dělá velké starosti. Dokáže být silným protivníkem a od začátku našeho soužití se snaží ovládnout mé tělo a ukradnout mi můj život.

Nejvíce si to uvědomuji ve chvílích, kdy moje nohy připomínají gumové medvídky, největším uměním je nezakopnout o rovnou zem a na záchod musím běžet rychleji než rekordman ve sprintu.

Jako judistka jsem jí dlouho a udatně vzdorovala, jenže tím byl můj stav jen horší. Možná proto, že každá akce vyvolává stejně velkou reakci opačným směrem. Časem jsem pochopila, že bude lepší udržovat s ní mír. Každý den nastavuji pravidla našeho fungování a hledám průsečík mezi požadavky mé nemoci a mě samotné. Ne vždycky se potkáváme a velmi často jsou naše požadavky naprosto odlišné.

Neustálá mírová jednání navíc vyžadují disciplínu, odvahu, úsilí, trpělivost a vytrvalost – vlastnosti, kterými jsem nikdy přirozeně neoplývala. Musím je tedy aktivně pěstovat, stejně jako kytičky, které mi ale někdy chcípnou. Naše soužití zatím funguje bez újmy na životech. Róza možná pochopila, že hory jsou krásnější než strop nemocničního pokoje a chvíle mezi přáteli jsou zábavnější než ty, kdy samy sedíme na kapačkách.

Když se sama sebe ptám, jestli jsem se s nemocí smířila, stále neznám odpověď. Jsou chvíle, kdy se mi smlouvání nedaří, nemoc má nade mnou výraznou moc a nejraději bych ji zahodila někam do kouta. Jindy s jistotou v každém kroku kráčím lesem a úsměv na tváři mi kreslí nejen poslední paprsky zapadajícího slunce, ale hlavně vděk, že můžu.

Možná je právě tohle smyslem téhle cesty.

Raději bych byla, kdybych tyto řádky nemusela nikdy psát. Jakým bych ale potom byla člověkem a byl by můj život skutečně lepší?